Tribute hudebnímu skladateli Phillu Niblockovi v rámci kterého vystoupí Jozef Cseres, Tibor Szemző, Arnold Dreyblatt.
Před šesti lety hostil MFF amerického skladatele, filmaře, video-umělce a fotografa Philla Niblocka (1933–2024). Slavili jsme tehdy jeho pětaosmdesátiny. O to víc nás letos v lednu zasáhla náhlá smrt významné osobnosti intermediálního umění, agilního prostředníka, jenž proslul tím, že vytrvale propojoval, mezinárodně i mezigeneračně, umělce už v dobách před internetem a sociálními sítěmi. Phill v tvůrčí a komunikační agilnosti nepolevil ani v pokročilém věku, a právě díky mnoha propojením, jenž nezištně inicioval, dodnes vznikají ve světě umění zajímavé projekty.
Dva letošní hosté festivalu – Arnold Dreyblatt (1953; New York City) a Tibor Szemző (1955; Budapešť) – mají k Phillu velice blízko, lidsky i intermediální orientací svého umění. Patřili do kruhu jeho nejbližších přátel. I vzájemně jsou v lecčems spřízněni; kromě šířky a poetické příbuznosti uměleckých zájmů je spojuje dlouholeté přátelství, sahající do druhé poloviny 80. let, když se Arnold, poté, co přesídlil z New Yorku do Berlína, začal objevovat v Budapešti. Dreyblatt i Szemző jsou vystudovaní skladatelé, první studoval hudbu privátně i na Wesleyanské univerzitě v Middletownu a Státní univerzitě v Buffalo (mezi jeho učitele patřili Alvin Lucier, Pauline Oliveros, Morton Feldman, John Cage a La Monte Young), druhý je absolventem Konzervatoře Bély Bartóka a Hudební akademie Ference Liszta v Budapešti. Hudba jim však byla příliš těsná, od samého začátku kariéry pošilhávali po vizuálních mediích, brali je jako rovnocennou složku uměleckého vyjádření. Své vzdělání si proto rozšířili v oblasti mediálních studií, filmu a videa; Dreyblatt na Státní univerzitě v Buffalo (u manželů Vašulkových, Hollise Framptona a Paula Scharitse), Szemző na Univerzitě umění a designu Moholy-Nagye a Maďarské univerzitě výtvarných umění v Budapešti. Ani film není pro všestranné umělce pouhé mediální ozvláštnění, nýbrž legitimní prostředek autorského názoru a stylové identifikace. Jsou to bytostní polymúzičtí tvůrci, a navíc zvídaví experimentátoři.
V oblasti hudební kompozice spojují oba umělce principy jednoduchosti a repetice, díky nimž si vysloužili vágní nálepku „minimalisté“. Mnohem důležitější paralelou mezi nimi je však intenzivní zájem o historii a paměť, jež proniká všemi médii, v nichž tvoří. Neskládají pouze zvuky a obrazy, ale též fakta a informace, představy, vjemy a afekty. Arnold a Tibor nechápou paměť jako abstraktní veličinu, je pro ně kulturotvorním fenoménem, úzce spjatým s osudy konkrétních lidí, živým, efemerním archivem, uchovávajícím rozmanité manifestace humanitas. Není tomu jinak ani v dílech, jimiž se představí na MMF.
Tiborovy „kinematografické koncerty“, jak s oblibou žánrově označuje svá živá audiovizuální vystoupení, »K« Engravings (2007–2017) a Tractatus (1991–1995), rapsodicky, coby estetická membra disjecta (nebo snad Vermischte Bemerkungen?), zpřítomňují nesourodé myšlenky a rozhárané pocity dvou nepřeslechnutelných hlasů středoevropské kultury moderní doby – pražského literáta Franze Kafky a vídeňského filozofa Ludwiga Wittgensteina. Předkládají je v působivě zhudebněných tocích audiovizuální narace. Oba kusy existují v několika verzích, hudebních i filmových, studiových i koncertních.
Rytiny »K« byly inspirovány Kafkovou povídkou Císařské poselství. Původní text je diseminovaný do babylonu jazyků (němčina, čeština, angličtina, maďarština, jidiš, arabština, bengálština, španělština, japonština, finština, francouzština, čínština, hebrejština, ruština, turečtina, arménština, aj.), promluvy různých vypravěčů se odehrávají na pozadí důmyslně prokomponovaného a instrumentovaného zvukového tkaniva, na němž se podílí množství nástrojů (smyčcové kvarteto, klávesy, housle, elektrický kontrabas, basová kytara, flétny, perkuse) a terénní nahrávky zvuků moře. V Traktátu, půvabném dílku pro zpěv, flétny, elektroniku, filmovou projekci (Péter Forgács) a vypravěče (živé nebo z nahrávky), znějí úryvky z Wittgensteinova Logicko-filozofického traktátu, přednášené autorem i jinými vypravěči v různých řečech, jednotlivé jazyky však přibývaly postupně, jak Tibor uváděl dílo v různých zemích. Jako by různé mluvy měly kopírovat jednoduchou strukturu ukolébavky, zdlouhavě rozvíjené v nenucených repeticích. Kus samozřejmě končí fatálním filozofickém tichem: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“
Arnoldovy videa jsou abstraktnější. Kratší Lapse (1974/2017) manifestuje možnosti, jak lze invenčně využít manipulaci elektronických médií pro manifestaci limitů lidské percepce, vizuální i auditivní, a uměleckou tematizaci filozofičtějšího problému selhávání a selhání. Dílo nezapře inspiraci vašulkovskou „instrumentální“ estetikou. Delší Warm-Up (2021) je vlastně sofistikovaný audiovizuální portrét dirigenta (zahrál jej hudebník a zvukový umělec Paul Brody) nasnímaný během rozcvičování orchestru. Video bylo inspirováno krátkou kompozicí Edgarda Varèse Tuning Up (1947), v níž známý skladatel s nadsázkou reflektoval nezbytnou, avšak opomínanou část orchestrální hudby – ladění nástrojů před začátkem koncertu. Dreyblatt posunul tento rituál do dnešní post-digitální situace a chytrými počítačovými editacemi a manipulacemi zviditelnil tušené synapse mezi myšlenkovými a tělesnými gesty dirigenta. V koncertní části večera se Arnold představí jako invenční skladatel a instrumentalista. Ve dvou novějších kompozicích Transmission (2021) a Nodal Excitation (1979-2022) využil svůj prvobytný nástroj – elektrickou basovou kytaru, důmyslně preparovanou různými zařízeními, coby generátor a transduktor zvuků rozmanitého charakteru.
Autorský večer dvou prominentů aktuální hudby a intermediálního umění slibuje mnoho zážitků. Budou výjimečné jednak pro povahu a kvalitu produkcí, jež je jejich příčinou, jednak pro fantomovou prezenci Philla Niblocka, jehož spiritus agens se zcela jistě bude vznášet v neopakovatelné atmosféře smíšených pocitů – piety, elegie, nostalgie, ale též laskavého humoru. Zinscenované setkání Arnolda a Tibora s Phillem v Marienbadu je mimořádný a empatický dramaturgický počin. (Jozef Cseres)
Program večera
Jozef Cseres: The object in the mirror is (to me) closer than it appears. (2024); textový kus, cca 5 min
Tibor Szemző: »K« Engravings (2007-2017); kinematografický koncert, cca 20 min
Tibor Szemző: Tractatus (1991-1995); kinematografický koncert, cca 30 min
přestávka
Arnold Dreyblatt: Lapse (1974/2017); video, cca 9 min
Arnold Dreyblatt: Warm-Up (2021); video, 20 min
přestávka
Arnold Dreyblatt: koncert, cca 50 min
Sobota 21:30
Dům Chopin
Tribute hudebnímu skladateli Phillu Niblockovi v rámci kterého vystoupí Jozef Cseres, Tibor Szemző, Arnold Dreyblatt.
Před šesti lety hostil MFF amerického skladatele, filmaře, video-umělce a fotografa Philla Niblocka (1933–2024). Slavili jsme tehdy jeho pětaosmdesátiny. O to víc nás letos v lednu zasáhla náhlá smrt významné osobnosti intermediálního umění, agilního prostředníka, jenž proslul tím, že vytrvale propojoval, mezinárodně i mezigeneračně, umělce už v dobách před internetem a sociálními sítěmi. Phill v tvůrčí a komunikační agilnosti nepolevil ani v pokročilém věku, a právě díky mnoha propojením, jenž nezištně inicioval, dodnes vznikají ve světě umění zajímavé projekty.
Dva letošní hosté festivalu – Arnold Dreyblatt (1953; New York City) a Tibor Szemző (1955; Budapešť) – mají k Phillu velice blízko, lidsky i intermediální orientací svého umění. Patřili do kruhu jeho nejbližších přátel. I vzájemně jsou v lecčems spřízněni; kromě šířky a poetické příbuznosti uměleckých zájmů je spojuje dlouholeté přátelství, sahající do druhé poloviny 80. let, když se Arnold, poté, co přesídlil z New Yorku do Berlína, začal objevovat v Budapešti. Dreyblatt i Szemző jsou vystudovaní skladatelé, první studoval hudbu privátně i na Wesleyanské univerzitě v Middletownu a Státní univerzitě v Buffalo (mezi jeho učitele patřili Alvin Lucier, Pauline Oliveros, Morton Feldman, John Cage a La Monte Young), druhý je absolventem Konzervatoře Bély Bartóka a Hudební akademie Ference Liszta v Budapešti. Hudba jim však byla příliš těsná, od samého začátku kariéry pošilhávali po vizuálních mediích, brali je jako rovnocennou složku uměleckého vyjádření. Své vzdělání si proto rozšířili v oblasti mediálních studií, filmu a videa; Dreyblatt na Státní univerzitě v Buffalo (u manželů Vašulkových, Hollise Framptona a Paula Scharitse), Szemző na Univerzitě umění a designu Moholy-Nagye a Maďarské univerzitě výtvarných umění v Budapešti. Ani film není pro všestranné umělce pouhé mediální ozvláštnění, nýbrž legitimní prostředek autorského názoru a stylové identifikace. Jsou to bytostní polymúzičtí tvůrci, a navíc zvídaví experimentátoři.
V oblasti hudební kompozice spojují oba umělce principy jednoduchosti a repetice, díky nimž si vysloužili vágní nálepku „minimalisté“. Mnohem důležitější paralelou mezi nimi je však intenzivní zájem o historii a paměť, jež proniká všemi médii, v nichž tvoří. Neskládají pouze zvuky a obrazy, ale též fakta a informace, představy, vjemy a afekty. Arnold a Tibor nechápou paměť jako abstraktní veličinu, je pro ně kulturotvorním fenoménem, úzce spjatým s osudy konkrétních lidí, živým, efemerním archivem, uchovávajícím rozmanité manifestace humanitas. Není tomu jinak ani v dílech, jimiž se představí na MMF.
Tiborovy „kinematografické koncerty“, jak s oblibou žánrově označuje svá živá audiovizuální vystoupení, »K« Engravings (2007–2017) a Tractatus (1991–1995), rapsodicky, coby estetická membra disjecta (nebo snad Vermischte Bemerkungen?), zpřítomňují nesourodé myšlenky a rozhárané pocity dvou nepřeslechnutelných hlasů středoevropské kultury moderní doby – pražského literáta Franze Kafky a vídeňského filozofa Ludwiga Wittgensteina. Předkládají je v působivě zhudebněných tocích audiovizuální narace. Oba kusy existují v několika verzích, hudebních i filmových, studiových i koncertních.
Rytiny »K« byly inspirovány Kafkovou povídkou Císařské poselství. Původní text je diseminovaný do babylonu jazyků (němčina, čeština, angličtina, maďarština, jidiš, arabština, bengálština, španělština, japonština, finština, francouzština, čínština, hebrejština, ruština, turečtina, arménština, aj.), promluvy různých vypravěčů se odehrávají na pozadí důmyslně prokomponovaného a instrumentovaného zvukového tkaniva, na němž se podílí množství nástrojů (smyčcové kvarteto, klávesy, housle, elektrický kontrabas, basová kytara, flétny, perkuse) a terénní nahrávky zvuků moře. V Traktátu, půvabném dílku pro zpěv, flétny, elektroniku, filmovou projekci (Péter Forgács) a vypravěče (živé nebo z nahrávky), znějí úryvky z Wittgensteinova Logicko-filozofického traktátu, přednášené autorem i jinými vypravěči v různých řečech, jednotlivé jazyky však přibývaly postupně, jak Tibor uváděl dílo v různých zemích. Jako by různé mluvy měly kopírovat jednoduchou strukturu ukolébavky, zdlouhavě rozvíjené v nenucených repeticích. Kus samozřejmě končí fatálním filozofickém tichem: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“
Arnoldovy videa jsou abstraktnější. Kratší Lapse (1974/2017) manifestuje možnosti, jak lze invenčně využít manipulaci elektronických médií pro manifestaci limitů lidské percepce, vizuální i auditivní, a uměleckou tematizaci filozofičtějšího problému selhávání a selhání. Dílo nezapře inspiraci vašulkovskou „instrumentální“ estetikou. Delší Warm-Up (2021) je vlastně sofistikovaný audiovizuální portrét dirigenta (zahrál jej hudebník a zvukový umělec Paul Brody) nasnímaný během rozcvičování orchestru. Video bylo inspirováno krátkou kompozicí Edgarda Varèse Tuning Up (1947), v níž známý skladatel s nadsázkou reflektoval nezbytnou, avšak opomínanou část orchestrální hudby – ladění nástrojů před začátkem koncertu. Dreyblatt posunul tento rituál do dnešní post-digitální situace a chytrými počítačovými editacemi a manipulacemi zviditelnil tušené synapse mezi myšlenkovými a tělesnými gesty dirigenta. V koncertní části večera se Arnold představí jako invenční skladatel a instrumentalista. Ve dvou novějších kompozicích Transmission (2021) a Nodal Excitation (1979-2022) využil svůj prvobytný nástroj – elektrickou basovou kytaru, důmyslně preparovanou různými zařízeními, coby generátor a transduktor zvuků rozmanitého charakteru.
Autorský večer dvou prominentů aktuální hudby a intermediálního umění slibuje mnoho zážitků. Budou výjimečné jednak pro povahu a kvalitu produkcí, jež je jejich příčinou, jednak pro fantomovou prezenci Philla Niblocka, jehož spiritus agens se zcela jistě bude vznášet v neopakovatelné atmosféře smíšených pocitů – piety, elegie, nostalgie, ale též laskavého humoru. Zinscenované setkání Arnolda a Tibora s Phillem v Marienbadu je mimořádný a empatický dramaturgický počin. (Jozef Cseres)
Program večera
Jozef Cseres: The object in the mirror is (to me) closer than it appears. (2024); textový kus, cca 5 min
Tibor Szemző: »K« Engravings (2007-2017); kinematografický koncert, cca 20 min
Tibor Szemző: Tractatus (1991-1995); kinematografický koncert, cca 30 min
přestávka
Arnold Dreyblatt: Lapse (1974/2017); video, cca 9 min
Arnold Dreyblatt: Warm-Up (2021); video, 20 min
přestávka
Arnold Dreyblatt: koncert, cca 50 min
Sobota 21:30
Dům Chopin