Festivalový deník aneb Marienbad očima Martina Svobody II
Dnešní realita vstoupí do umění až jako vzpomínka
Loňský Marienbad se odehrával mezi dvěma vlnami pandemie vymknuté kontrole, nicméně podobu programu to ovlivnilo jen v tom ohledu, že festivalu mohli využít některé relativně „větší“ projekty. Jindy by se soustředily na mediálně vděčnější uvedení, ale v dané situaci se musely spokojit s jednou z mála možností, které chudá festivalová sezóny nabídla. Samotná podoba uvedených děl však pandemií ovlivněna nebyla – vzhledem k tomu jak dlouho trvá filmová produkce, by ostatně bylo nesmyslné to očekávat. Letos už však uplynulo dost času, aby se zkušenost minulého roku mohla začít projevovat v samotném obsahu. A v nějaké míře se to skutečně stalo. Pandemii zmiňuje film Milana Klepikova pracovně nazvaný Konec světa, inspiraci zmiňoval i audiovizuální umělec Vladimír Turner u jednoho ze svých posledních výtvorů.
Je jistě důležité že už se s reflexí minulého roku začínáme setkávat, a to tím spíš, že nejen ve filmové produkci můžeme zpravidla vidět spíš urputnou snahu pandemii zneviditelnit v míře, v níž to je možné. Mainstreamové filmy vznikající v dnešní době neponesou o jejím nejvýznamnějším aspektu viditelnou známku. Je to zajímavým příspěvkem do diskuze nad otázkou, nakolik umění, a tím spíš komerční umění, dokáže reflektovat realitu a nakolik můžeme z dobových filmů poznávat minulost. Jistě se totiž jako „správné“ jeví, aby to bylo s použitím správných nástrojů možné. Sice si uvědomujeme, že každá doba o sobě konstruuje a prezentuje nějaký narativ, intuitivně ale cítíme potřebu věřit tomu, že z filmů dokážeme při vycítit, nebo alespoň vyanalyzovat autenticitu doby klidně navzdory záměrům samotných tvůrců.
Jenže tenhle předpoklad může být zrádný a ve skutečnosti můžeme snadno podlehnout iluzi autenticity tam, kde byl od počátku konstrukt. Již celkem zdokumentovaným příkladem je, že při zobrazování nacistického Německa jsme plně přijali estetiku propagandistických filmů Leni Riefenstahlové a třetí říši vizualizujeme prostřednictvím mohutných davů oblečených ve výstavní výstroji podrobené dokonalé organizaci. Přestože nacismem opovrhujeme, představujeme si ho na základě dobových reklam na nacismus a jsme obklopení oparem jakési zvrácené megalomanie a velkoleposti, která nás nepřestává ohromovat a fascinovat (a je velmi lukrativním brandem ve veřejném vlastnictví) – přesně jak bylo v plánu.
Pokud by měl padnout méně tísnivý příklad, stačí se podívat na jakýkoliv dobový manýrismus. V současných filmech se často pokoušíme imitovat jakousi větší expresivnost, s níž si představujeme, že se lidé v minulosti vyjadřovali a vycházíme přitom z dobových realistických dramat, která by vzhledem ke své kategorizaci v nějaké míře odrážet realitu. Když se nám ale podaří dohledat některé z vzácně dochovaných „bloopers“, zjistíme, že jakmile se záběr zkazil a herci přepnuli do „normální“ mluvy, veškerý jejich „dobový“ manýrismus z nich najednou spadl a začali mluvit způsobem, který je takřka nerozeznatelný od současného vystupování – co jsme vnímali jako výkon odpovídající dobové mluvě, byla ve skutečnosti sebestylizace. Nejspíš stylizace nevědomá, vycházející z představy hollywoodské hvězdy o tom, jak mluví obyčejný člověk.
Protože idea poznání časově či místně vzdálené kultury podle jejího umění nevyhnutelně vyžaduje relativně velký odstup a neznalost skutečných dat (jinak by tato analýza nebyla nutná), málokdy se nám tento fenomén natolik zhmotnil před očima jako právě nyní – svět si prochází krizí, o níž se bude psát v učebnicích a bude možná nejvýraznější dějinnou událostí této generace, přesto její přítomnost v explicitní podobě samotného umění (nemluvě nyní o distribuci a financování) prakticky nepociťujeme.
Dá se očekávat, že pandemie se začne za pár let objevovat v narážkách a náznacích, kdy filmové či seriálové postavy zavzpomínají na chvíle, kdy musely nosit roušky a být zavřeny doma – pandemie se tedy zhmotní rovnou jako vzpomínka. Jako to je právě ve filmu Milana Klepikova, do nějž je pandemie vložena formou semi-flashbacku. Nějaký budoucí divák, který bude z nějakého důvodu chronologicky sledovat kulturní produkty současnosti, bude vystaven bizarní situaci, kdy začnou filmoví hrdinové znenadání mluvit o nepříjemné zkušenosti z dlouhých měsíců, kdy svět stál na místě, aniž by ale byla „v přímém přenosu“ přítomná ona zkušenost samotná. Samozřejmě budou vždy existovat výjimky, ostatně Turnerův film zobrazuje prázdnotu pražských ulic v současnosti. Přesto je jasné, že nám pandemická zkušenost mimo jiné ukazuje, jak moc se může kultura vzdálit realitě a jak málo může fungovat jako spolehlivá časová kapsle.
...
|
Martin Svoboda vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Přispívá do Filmu a doby, Cinepuru, Dok. Revue, Deníku N či magazínu Interview. |