Festivalový deník aneb Marienbad očima Martina Svobody III

Co znamenají pro film eventy

Po roce omezeného kinoprovozu se opět hlasitě mluví o tom, že kino a kinoprůmysl se od základu změní. O smrti kinofilmu se mluví přinejmenším od padesátých let a nástupu televize, ale tentokrát to je prý podle všeho opravdu tady. Přední roli tohoto posunu hraje kampaň steamovacích služeb, jež vynakládají mnoho energie na to, aby nás přesvědčily, že do kina vlastně chodit nechceme, chceme sedět doma u počítačů a sledovat navěky už jen monitor. Narativ o lidech zamilovaných do svého obýváku sice narušuje skutečnost, že reakcí na karanténní sezónu byla hromadná deprese a touha po veřejných akcích, i přesto je právě zkušenost z karantény využívána jako argument blížící se zbytečnosti kin, nebo se přinejlepším jejich proměny v luxusní komoditu.

Soumrak kin je v mnoha ohledech vysněný cíl vybraných společností, na jehož vyplnění se vynakládá mnoho peněz a prostředků. O film na plátnech se přitom musíme být jen tehdy, když se producenti aktivně rozhodnou ho pohřbít například zrušením časových oken před digitální distribucí. Kina jako distribuční kanál přestanou fungovat, když se naruší funkční distribuční strategie. A pokud se tak stane, nesmíme zapomenout, že tato proměna přišla seshora, ze strany distributorů, spíš než zdola od diváků.

Přesto je pravda, že určité formáty a žánry kinematografie s kiny mají problém. Krátkometrážní produkce je po zrušení instituce předfilmu pro kina prakticky neaplikovatelná mimo specializované festivaly. A něco podobného platí čím dál víc i o dokumentech s výjimkou několika kusých dokumentaristických blockbusterů typu V síti. Proti úpadku distribuce takových filmů v kinech se bojuje už roky. Místo vyvěšení bílé vlajky se vyprofilovala eventová distribuce. Každá projekce se díky ní stává jedinečnou a neopakovatelnou událostí, nejčastěji formou přizvání samotných tvůrců a následné diskuze, která dodá zážitku přidanou hodnotu. V případě krátkých filmů se pak otevírá například možnost pořádání doprovodných hudebních koncertů.

Tato taktika zřejmě funguje, alespoň z pohledu distributorů. Eventy se mnohdy stávají nutností, která je tvrdě vyžadována. Během příprav Dálavy Martina Marečka jsem s režisérem připravoval „časosběrnou“ sérii rozhovorů, během nichž byl Mareček zpočátku celkem jednoznačně přesvědčen o tom, že ačkoliv se svými předchozími filmy eventy sám vyhledával, tentokrát je intimnější a subtilnější námět k vytváření „události“ zcela nevhodný. Postupně ale bylo patrné, že ze strany „těch nahoře“ je artikulován zájem, pokud ne přímo tlak, aby Mareček a jeho respondenti v nějaké míře eventy pořádali, což nakonec vedlo ke kompromisním osmi projekcím s účastí „hrdinů“ filmu. Možná se zdá skoro absurdní, že by osm projekcí mohlo v číslech filmové produkce znamenat velký rozdíl, na druhou stranu dokumenty u nás běžně počítají diváky po stovkách, dobře naplánovanými eventy tedy mohou celková čísla snadno i zdvojnásobit.

Při popisování eventové distribuce se pak většinou často bere za dané, že jde o dobrý a příjemný nápad, který zvyšuje zážitek publika. Eventová distribuce nabízí divákovi v malém to, co mu dává filmový festival – dojem blízkosti a hlubšího vztahu nejen s filmy, ale i filmaři. Jenže kdo byl na filmovém festivalu, nejspíš ví, že málokterá diskuze po filmu něco takového doopravdy realizuje. Vzduchem se většinou nese určitý dojem trapnosti. Přinejmenším půlka diváků zůstává jen ze slušnosti. Dotazů z publika se moc nedostává, nebo jsou třeskutě banální, navíc často odhalují ani ne tak nepochopení, jako přímo neuchopení díla. Filmař je často „dotazován“ způsobem, který po něm chce zhlédnutý film vysvětlit, převyprávět nebo rozšířit. V případě dokumentu má filmař doříct vývoj událostí, jež následovaly po ukončení natáčení. Zhlédnutý film tak diváky není vnímán ani tak jako audiovizuální dílo nebo odvyprávěný příběh, ale jako utilitární reportáž, v níž může tvůrce na požádání pokračovat a aktualizovat ji. Součástí fikčního filmu se pak stává servis vysvětlení a předložení správného názoru. Po dokumentaristovi se chce, aby se stal encyklopedií na dané téma.

Proměna filmu na event jako by rozbíjela statut filmového díla, jakoukoliv iluzi jeho výpovědní hodnoty a samostatnosti. Jistě, rozhovory s tvůrci publikované v médiích jsou a vždy byly standardem, ty jsou ale časově a prostorově odděleny od projekce a nemohou tedy tak snadno splynout v jedno. Event vstupuje divákovi do mysli ještě před tím, než si stihne zcela formulovat názor, ať už vědomě či intuitivně se tedy nevyhnutelně následná diskuze stává součástí díla a rámuje vznikající názor a dojem nejen samotnými informacemi, ale i stylem uvažování. Když pak ona diskuze směřuje k banalitám, může se jakékoliv komplexnější zamyšlení divákovi navždy ztratit.

Určitě ale existují argumenty pro eventy. Třeba není důvod lpět na tom, aby devadesát minut audiovizuálního záznamu mělo nějakou autoritu uceleného monolitu. Možná není důvod stvrzovat představu, že „dílo mluví samo za sebe“. Snad je v pořádku chtít po tvůrcích, aby byli schopni před diváky svůj film nejen odpromítat, ale i artikulovat a vysvětlit své motivace. Rozpoložení a motivace mohou dílo obohatit, pokud nejsou vydávány jako jediný a povinný návod. Častěji si říkáme, že je poněkud vulgární ptát se velkých autorů na jejich motivace, někdy to bývá vnímáno jako faux pas. Mistři mají nacvičené vtipné glosy, jimiž podobné dotazy odrážejí. Je ale opravdu tak nepatřičné chtít vědět, proč dané dílo vlastně existuje, co bylo stálo na počátku vynaložené energie?

I kdybychom na to přistoupili, dostaneme se k otázce, jakou podobu by tedy eventové diskuze (a nakonec i festivalové diskuze) měly ideálně mít. Protože i kdybychom uměleckému dílu odmítli hodnotu monolitu, který má obstát sám o sobě, v praxi víme, že máloco je tak neproduktivní jako ždímání dotazů z publika, jehož nevyhnutelná naivita a přímočarost často budí rozpaky. Riziko eventů co do neproduktivního zarámování díla ostatně plyne ani ne tak z ideje eventu, jako spíš ze špatně realizovaného eventu. Takovému se je potřeba vyhnout vhodnou dramaturgickou, kurátorskou a moderátorskou aktivitou. Není chyba nebo znak neinteligence publika klást „hloupé“ otázky. Klást smysluplné otázky, zvlášť veřejně, chce cvik a zvyk. Moderátor tedy možná může dotaz přeformulovat tak, aby se tazatel neurazil, ale aby následná diskuze mohla k něčemu vést. Popřípadě je možné debatu koncipovat nikoliv jako zodpovídání otázek z publika, ale naopak pokládání otázek divákům. Moderátor a hosté mohou nadnést myšlenku nebo téma a zeptat se diváků, co si o tom myslí. Reakce na takový impulz pak bude pravděpodobně zajímavější než drtivá většina otázek, jaké dokáže artikulovat netrénovaný divák.

V každém případě je třeba přistoupit na to, že event zcela přetváří hodnotu, smysl a vnímání filmového díla a stejný důraz, jaký je kladen na produkci, musí být klást na celé toto „představení“. Je bolestně patrné, že pro mnoho tvůrců je diskuze s publikem nepříjemnou nutností, což je pochopitelné, ale pak by asi na účast neměli přistupovat. Když mají jen o komerční a marketingové důvody, je to na výsledku velmi znát a může to poškodit celé dílo.  Tím lepší pak budou ty eventy, které existovat budou, protože je nepochybné, že se v tomto konceptu skrývá značný potenciál.