Festivalový deník aneb Marienbad očima Martina Svobody I

Tyto způsoby jde jistě označit v nějaké míře za „populistické“ a na některých festivalech působí přirozeněji než na jiných. Anifilm má nejspíš nejvíc možností – může snadno nabídnout zábavu pro rodiny s dětmi, aniž by to jakkoliv narušovalo étos akce, právě naopak to je zcela v její agendě. A nabídnout kulturní akci vhodnou pro rodiny s dětmi je asi to nejlepší, co si může pořadatel v tomto ohledu přát. Samozřejmě to může vést k bizarním situacím, kdy se pak děti objeví na projekci, jež jim zcela zjevně není určena, na druhou stranu to ale také může vést k seznámení s filmy výraznější hodnoty. Dost možná nejzaujatější dětské publikum letošního Anifestu se zdálo být na krátkometrážní Opuštěné vesnici, jež je čtrnáctiminutovým statickým záběrem krajiny z ptačí perspektivy – experimentálním filmem, jenž by s klidem mohl být promítán na Marienbadu a jeho podivnosti se smál i moderátor, který mu později předával jednu z cen.

Protože ale na podobné kuriozity se nedá spoléhat, samotný Marienbad, jenž je obecně vnímán jako přehlídka experimentálního filmu, má možností mnohem méně. Takřka každá akce, z níž půjde vycítit snaha o vzbuzení zájmu u širšího publika, bude navíc nevyhnutelně evokovat opouštění principů a nepřirozené podbízení.

Marienbad si na jednu stranu zakládá na tom, že svou vyhraněnost hrdě staví do popředí. Ne nutně v elitářském slova smyslu, nebo přinejmenším ne záměrně elitářském – spíš ve smyslu radosti z toho, že tak nekonformní akce může existovat. Což samozřejmě ve společnosti, kde je základním principem marketingu zákaz používat slova jako „art“ a „umělecký“ celkem ošemetné. Marienbad působí na pohled exkluzivně – jako by být na něm bylo součástí klubu, v němž se všichni znají a sdílejí značnou část názorů a hodnot, což ostatně u kulturní akce v poměrně uzavřeném českém prostředí není zcela nepředstavitelná situace. A taková stylizace může být odrazující pro ty, kteří se součástí klubu být necítí.

Otázkou tedy je, nakolik by měl festival tuto image podporovat a nakolik by bylo lepší budovat nějaký obraz větší přístupnosti. Zajímavým modelovým případem může být nepoměrně větší karlovarský festival, který buduje mediální obraz vlastně příliš neodpovídající akci, která se odehrává. Zatímco zahraniční hosté mluví o atmosféře uvolněnosti a blízkosti, česká mainstreamová média se soustředí na zvané vyhaslé hollwoodské hvězdy a pokrytí oplzlých zahajovacích ceremoniálů, jimiž se organizátoři snaží evokovat jakousi maloměstskou opulenci typickou pro devadesátá léta, kdy dostal festival současnou podobu. Karlovy Vary tak existují jako dvě paralelní akce – povětšinou sympatický provinční, ale příjemný festival uvnitř, a pak fasáda vystavěná ve stylu podnikatelského baroka vně, jež láká bulvární média a náhodné turisty, kteří stráví většinu času u stánků s jídlem a z povinnosti zajdou na jeden film.

Marienbad má za sebou přes svůj exkluzivní nádech historii pokusů o něco podobného, byť ve zcela jiném měřítku. Nejde přímo o budování blyštivého pozlátka, ale nabízení řady individuálních „marketovatelnějších“ akcí, na něž jde strhnout pozornost a lze je vložit do novinového titulku, byť je otázka, nakolik tyto akce vystihují festival jako celek. Jde o projekce filmů s Audrey Hepburn, venkovní promítání Jiřího Menzela nebo Bídníků – tedy filmů, jež na první pohled nepatří k festivalu s touto profilací, mají ale šanci zaujmout místní a při troše štěstí i nějaké novináře. Součástí této taktiky je ze stejného důvodu také doprovodný program ať už hudební, nebo jiný.

Akce tohoto typu, jež stojí na principu exkluzivity a vyhraněnosti, se bude vždy muset trápit s tím, jak daleko dovolí organizátorům svědomí ohnout páteř. Samozřejmě nejde o to, že by byla z principu chyba promítat Jak ukrást Venuši nebo pořádat hudební koncert, ale hypoteticky čím víc pozornosti tento konkrétní festival věnuje divácky vstřícným akcím, tím méně může věnovat okrajovým filmům, a tím víc od nich navíc v programu odpoutává pozornost. A pokud je smyslem Marienbadu dávat prostor nezvyklým audiovizuálním dílům, mohou se diváci získaní pro titul ze zlaté éry Hollywoodu jevit jako irelevantní. Na což zastánce namítne, že nebýt takových kompromisů, málokterý festival by vůbec mohl existovat. Spočítatexaktně, jaké jso přesně zisky a ztráty každého vstřícného gesta, je nemožné.

Na žádnou z položených otázek nejde tedy exaktně odpovědět, vždy se bude jednat o řadu individuálních organizačních rozhodnutí, a nejspíš je to tak lepší, než kdyby festival nasadil nějakou striktní politiku. Uvedený příklad z Anifilmu, kdy děti zaujatě sledují experimentální umělecký film, aniž to vědí, je nejspíš nejideálnější výsledek tohoto života v těchto kompromisech.

 ZPĚT